odplicazesrdce.cz

Od středy mám krizi. Velikou. Nemůžu se zbavit pocitu, že jsem před rokem a půl v Matale zvolila špatnou cestu. A že to determinovalo celej následující rok a půl. Že jsem ztratila čas. Že jsem na tom mohla být už daleko líp. Že to nemuselo bejt tak moc fucked up. Ztracená ve spirále coby kdyby. A díky fuckin feedback loop from hell se akorát cyklím víc a víc a vrtám hloubějc a hloubějc. Život nemá smysl. Zase.

Budík ve 4, v noci jsem toho moc nenaspala, protože coby kdyby v Matale. Odchod v 6 nestihnu. Odchod v 6:30 taky ne. Objednávám Bolt a směju se sama sobě, že za něj dávám stejně jako za lístek Praha – Vídeň. Prší, fouká a na zemi leží zbytky včerejšího sněhu. „Kampak takhle v sobotu ráno?“ Ptá se pan Ukrajinec za volantem. „Ále do práce. Já dělám kafe v pekárně, víte. A pak do Vídně, mám tam kamarádku. A co vy? Řídíte v noci, nebo až takhle ráno?“ „Až ráno, v noci ne. V noci je to špatný. Jako ty lidi někdy.“ „Chápu.“

Purí

Práce. „Dneska to bude dlouhý.“ A taky je. Únava, šedivo, temno, bolest hlavy, pomalý písničky a státní smutek. V poledne je minuta ticha. Jdu ven, ale žádný zvony neslyším. Email o výluce vlaku. Hurá. Konečně jsou 4. Purí, moje napůl bulharská kamarádka, která se jmenuje jako indický jídlo. „Čáu.“ Objímáme se. Spočítat kasu, uklidit, převlíknout, popřát hezký svátky a adié. Cesta na Hlavák. Tenhle den už má nejmíň 100 hodin. Tma a déšť. Purí jezdí ráda metrem a já ne. Ale teď to dává smysl, takže jedeme metrem. Hlavák. Já: „Hele, já nemám mobil.“ Objednáváme mu Bolta ze Záhřebský na Wilsonovu. Jenže řidič ho odmítne vzít. Chci odjet bez mobilu. A pak taky nechci odjet vůbec. „Není to už trochu moc znamení? Pojeďme se ke mně vyspat a vstaňme ráno na první vlak. Bez výluky.“ „Ne, jedeme dneska,“ Purí je nekompromisní. Objednává Bolt a vyrážíme na otočku pro telefon. Pátej hovor do práce. Chudák Monča, naše guest relations, která to se mnou obětavě řeší. Telefon v kapse, zpátky na Hlaváku. 4 minuty do vlaku. „Cože? Tolik? Co budeme dělat?“ Vtipkuju. Sedím v kupé a Purí za oknem kouří.

Cesta. Jsem na energetický nule. Ale teď už vděčná, že mě Purí skrz všechny ty peripetie dovlekla až sem. Vlak. Na cestě. Po strašně dlouhý době. Poprvé od dubna. Podruhé v tomhle roce. A po sedmi měsících venku z Prahy. V Benešově leží sníh. Smějeme se blbostem. Baštím véču z krabičky. Konečně je mi dobře. Poprvé po několika dnech je mi dobře. Konečně se cítím zase jako já. Zpátky. Miluju být na cestě. Potřebovala bych nějakou dlouhou a monotónní na srovnání myšlenek. Fantazíruju o Transsibiřský magistrále. Sedět tak teď v tom vlaku celý týdny.

Povídání. Házím ze sebe svojí existenciální krizi. Zatímco Purí prožívá svoji momentální ADHD krizi a není schopná zůstat sedět. „No tak s tebou asi na tu Transsibiřskou magistrálu nepojedu.“ Povídám o tom, jak jsem fucked up. Jak jsou obě moje části zklamaný, vyhořelý a bez vize. Ta spontánní dobrodružná i ta workoholická organizovaná. Vyrostla jsem na filmech, knížkách a snech o dobrodružným životě. Pak prožívala jednu deziluzi za druhou, když život takovej nebyl. Až jsem si řekla dost a film si na sílu prosadila. Netuše, že si tím zadělávám na ještě daleko větší problém. Že takovou intenzitu neudržím víc než pár let. Že po tom, co proběhnou závěrečný titulky, mi zůstane ještě větší prázdno než dřív. A že se připravím i o naději a vizi do budoucna. Motám se v kruhu beznaděje, demotivace, výčitek a ztráty smyslu. „Život je spíš seriál než film.“ Snaží se mě přesvědčit Purí. „Jenže mě seriály nikdy nebavily.“ Jsme ve Veselí nad Lužnicí.

Výluka. Chceme jít strategicky za davem. Naneštěstí dav jde strategicky za námi. Pán mluvící německy nás počítá a říká, že přijede autobus. Jsme v nějaký prdeli, je tma a tenhle den už má aspoň 200 hodin. Purí kouří pod cedulí Náhradní autobusová doprava. V autobuse hraje ABBA. A pak The Sound of Silence. Zrovna když se mi hlavou obrací posledních několik let. Nedivím se ničemu. Chvíli ještě pokračuju v povídání o krizi. O tom, jak jsem celej život skákala z příběhu do příběhu. Jak jsem toho za 25 let zažila tolik, že teď mám pocit, že už nic není nový. Že už jenom v různých obměnách opakuju to, co se stalo. Stejný fáze, stejný kroky, stejný řešení. A není to úleva, ale únava. Purí si myslí, že se to s časem zlepší. Já taky. Jen nevím, jestli chci a zvládnu ještě čekat. V druhým autobuse mlčíme, protože nám je oběma blbě. A horko. Ale jsme v Rakousku. „Polizei.“ Hlásí Purí. „Kino.“ Hlásím já.

Zpátky ve vlaku. Děláme si z kupé letiště. Protahuju se. Purí nasazuje masku na oči. Spíme. Jsem přikrytá kabátem a je mi trochu zima. Hodinka spánku a budím se jako znovuzrozená. Energie zpátky. Krize tatam. Myšlenky na smrt střídá chuť do života. „Hele ono možná fakt stačí si s někým popovídat, najíst se, vyspat a člověk je zase dobrej.“ Je půlnoc a chtěla bych espresso. Přemítám, jestli stihnu poslední tramvaj z nádraží ke Stephanie. „Konečná.“ Hlásí nám pan průvodčí. „Jak jako konečná? Vždyť tam máme být až za 15 minut. A tohle není nádraží Franze Josefa.“ „Konečná.“ Trvá na svém průvodčí. „Ale my máme přece na lístku napsáno…“ „Konečná, hlásil jsem to.“ Trvá na svém lámanou angličtinou. Ok, protiargumet na hlášení v němčině, zatímco jsme obě spaly se sluchátky na uších asi nemáme. „Jé, šťastný a veselý!“ Objímáme se v noci v zimě na schodech nádraží, na který jsme vůbec nechtěly dojet, a přestáváme brblat. „Ale je to tady hezký,“ komentujeme dlaždičkami obložený podchod.

Tentokrát jsem při smyslech zase já. Purí, která se vzbudila o 20 minut pozdějc než já, se ještě neprobrala. Takže dávám instrukce, hledám náhradní spoj a zjišťuju, že ztráty jsou docela rozumný. Během několika minut už nastupujeme do dalšího vlaku. Přestup číslo dva. U6. „To je jako die U-Bahn – nadzemní dráha?“ Vzpomínám na hodiny němčiny na základce. Mám rozvernou náladu, pořád hledám to espresso a mrzí mě, že nejsem v Itálii. Čtyři minuty volnýho času trávíme rozmýšlením, jestli bychom si měly koupit lístek nebo jet na černo. „Jakoby vyhodili nás z našeho spoje, mně se to zdá morálně v pořádku. A na štědrej den o půlnoci to snad nikdo kontrolovat nebude, ne?“ O dvě minuty později stojíme s lístkem před štípačkou a klademe si znovu stejné otázky. Načež v momentě, kdy přijíždí naše U6, obě štípeme lístky a nastupujeme. „Přece si nenechám dát pokutu na Vánoce.“ Já vystupuju dřív, loučíme se.

Jsem na cestě. Zas chvilku sama. Zas ten opojnej moment neznáma přede mnou. Hladina dopaminu stoupá. Mám svojí drogu zpátky. Raduju se, jak je mi dobře, a zároveň už dopředu vidím to peklo, až vystoupím za tři dny zpátky v Praze. Závislosti jsou svině. Ale teď je to jedno. Johnny Cash v uších a ťapu noční Vídní. Jsem tady poprvé. Koukám do zhasnutých výloh, fotím si sošky indiánů. A přitom mi hraje v uších „As they thundered through the sky. For he saw the riders coming hard. And he heard their mournful cry. Yippie-yi-o. Yippie-yi-yay. Ghost riders in the sky.“ Fotím kostel. A Johnny Cash pokračuje „I’ve been everywhere, man. I’ve been everywhere, man.“

Stephanie

Bäckerstraße 25, zvonek s nápisem Bauer. Tluče mi srdce, pár nádechů, výdechů. Nepobírám, že jsem tady. Ve Vídni, na cestě, u Stephanie. „Hello,“ ozve se ze sluchátka a dveře zabzučí. Vcházím dovnitř a mám radost. Doufala jsem, že to bude ikonický, a ono je. Prohlížím si interiér secesního domu s točitým schodištěm, starým výtahem a vysokými stropy. Ve dveřích s číslem 25 stojí Stephanie. Objímáme se. Pořád nemůžu uvěřit, že je to pravda. Jako bych ji neviděla desetiletí. Byt je ještě ikoničtější. Fotím si jeden detail za druhým. Už ani nevím, o čem jsme mluvily. Pamatuju si jenom střípky prostoru, co dýchá sedmdesátkama. Plakáty Led Zepellin, rasta ikon, kubistický obrazy, fotky z cest. Minimalistickej masivní nábytek s duší. Starou televizi, video přehrávač, stereo. Sošky, dýmku a drobnosti ze všech koutů světa. Květiny, vrzající parkety, barevný zdi a sem tam nějakýho buddhu. A tu esenci, která na mě dýchá a šeptá: „tohle jsi ty, tohle je to, co chceš taky vybudovat, tohle chceš taky jednou mít.“

„Tady je tvůj pokoj.“ Ukazuje mi Stephanie místnost, kterou jinak využívá jako svoji kancelář. Na palandu se leze po štaflích. Na zdi visí ukrajinská aktivistka s obnaženým poprsím, jejíž jméno jsem zapomněla, a je to asi lepší, protože je ve Vídni tajně. Z další zdi mě pozoruje snědý muž s dredy, co není Bob Marley, ale dost možná je taky známej. Já ho neznám. Pod ním pytlíčky od S s indickou alternativou Coldrexu. Posílám Purí pár fotek, který mi nápadně připomínají guest house vídeňský Hare Krishna komunity, ve kterým se zrovna ubytovává. Jsou dvě ráno, přejeme si dobrou noc, šplhám po šlaflích do postele, modlím se, abych nemusela v noci čůrat, a spím jako zabitá až do 8.

Je ráno. Lezu po štaflích dolů, protože už musím čůrat. Cvičím jógu, medituju, snídám a po dlouhý, hodně dlouhý době, píšu deník. Johnny Cash v uších. Jako bych našla další ztracenou část sama sebe. Už jsem potřebovala tenhle útěk z Prahy jako sůl. Stephanie vstává na čtvrtej budík, takže moje obavy, že jsem jí budila vrzáním parket jsou ty tam. Odkládám notebook, povídáme a plánujeme den. Jinak jsem pořád jako praštěná, ale to se vstřebá. Oblékáme se a vyrážíme na procházku Vídní. Fotím si výlohy, fotím si nás , fotím si parlament, vánoční trhy a kolotoč. Víc soustředěná jsem ale konverzaci se Stephanie a svoje myšlenky.

Je zataženo a sychravo. A my probíráme jednu krizi za druhou. Mluvíme o Moiresu a o tom, jak Řekové nemaj perspektivu. Mluvíme o podivnostech, co se staly v naší tamní komunitě. Mluvíme o mně a mojí perspektivě, která je taky v troskách. A taky o spoustě dalších věcí, který rovnou pouštím druhým uchem ven. Stephanie je totiž upovídanej blíženec, takže si jí občas nechávám jako podcast, zatímco koukám po lidech, po domech a po památkách. Stephanie mi radí jinými slovy to samý, co včera Purí. Což je ostatně to, co jsem si sama myslela, ale asi jsem potřebovala utvrdit. Stephanie je produkční, hard worker, pragmatik a celoživotní freelancer. Takže mě hezky uzemňuje. Klade mi na srdce, ať hlavně vydělávám peníze, protože bez peněz není svoboda. Ať se soustředím na práci a na sebe. Ať nekoukám na sítě a nerozptyluju se tím, co mají a dělají ostatní.

„Neexistuje nic, co by se nedalo zvládnout.“ Zavírá mi rovnou cestu k nekonstruktivní beznaději. „Musíš mít něco fixního. Já měla vždycky byt a příjem. A ten zbytek, ten už necháš otevřenej a uvidíš, co se bude dít. Potřebuješ mít nějakou základnu, ke který se vracíš, a ze který si jezdíš do světa pro inspiraci, zážitky a energii.“ A protože jsem se včera rozhodla, že Stephanie je můj novej idol, beru si její rady k srdci. Robert Vlach ostatně říkal, že je důležitý mít mentora. A pak se bavíme o freelancingu, o daních, o pojištění, o smlouvách a o dobrým jménu. O tom, jak je to v Rakousku a v Česku. O tom, jak to mám teď já, a o tom, jak to měla v mým věku Stephanie. Shodneme se, že zaměstnání není pro nás. Stejně jako že nejlepší je cestovat, vidět to všude trochu s odstupem a brát si z toho to, co chceme. Že být příliš dlouho na jednom místě nám nesvědčí a že všude to má svoje mouchy.

Fotím ukrajinský pár před parlamentem. Uprostřed trhů zaslechneme řečtinu. Stephanie se podivuje ozbrojeným policistům před vchodem do kostela. „Na to nejsme v Rakousku zvyklí.“ Pak si objednává po sedmi letech svůj první svařák. Stojí sedm euro. Povídá o tom, že je ráda, že se rozhodla zůstat u dokumentu, i když se všichni kolem nadchli do feature filmu a dokumenty byly hůř placený. A že po letech vlastně vydělává víc než oni, protože u dokumentu nikdo nezůstal, a jí tak zbyly všechny zakázky. Mezi svařákem a bratwurstem se konverzace točí okolo Stephanie nového asistenta Štefana. Štefanovi je 28, nepracuje prý až tak excelentně, ale je to strašně skvělej a usměvavej kluk. Chvíli přemýšlím, jestli se mám dožadovat seznámení, a pak to radši pustím.

Tradiční vídeňská klobása je prý ta se sýrem uvnitř, ale ta zrovna není hotová. Takže končím s bratwurstem. S hořčicí a křenem na tácku. Bez chleba. Tentokrát zvládám svoje stravovací zásady udržitelně udržovat. Jedna fotka s červenou mašlí na domě uprostřed křižovatky. Růžová kavárna Aida. Je to řetězec, ve kterým pracovala Stephanie teta. Ta, co s námi večer bude slavit Vánoce. Záchody jsou špinavý, pochcaný a bez toaleťáku. Obsluha, včetně obézního asi 20ti letého mladíka, je komplet v růžové. Povídám Stephanie o tom, že v Česku pijeme vídeňskou kávu. Tady se vídeňská káva jmenuje Einspanner. Což znamená jednospřežení. Jako spřežení s jedním koněm.

Zatímco piju svoje jednospřežení a koukám kolem po lidech, Stephanie rozjímá nad tím, jestli kávu skutečně přivezli do Vídně Turci, jak říkal Sokratis. Sokratis se totiž v historii vyzná. Že prý Turci na ústupu neměli čas a tak nechali kávu ve svých stanech, kde ji objevila rakouská armáda. Následujících deset minut se bavíme představou rakouských vojáků, kteří odkládají zbroj a sedí, nohu přes nohu, kolem růžových stolečků, mezi ukazováčky a palci drží šálečky a usrkávají kávu, jež dolévají ze zdobných orientálních džezv. Geniální Turci.

Vstáváme od kávy a vyrážíme vstříc domovu. Cestou probereme několik dalších životních dramat a ocitneme se na dětské mši v polském kostele. „Co znamená tenhle nápis?“ „Lavice jsou vyhřívané.“ Po první písni a modlitbě odcházíme. Jakmile vejdeme do bytu, rozezní se zvonek. Je to teta Hilda, která dřív pracovala v Aida café a dnes s námi bude večeřet. Dorazila o hodinu a půl dřív, a Stephanie je z toho trochu rozhozená. Já využívám šance, nechávám je v kuchyni povídat si německy u vaření a jdu si dát šlofíka.

Teta Hilda

Jsem v šoku. Když mi Stephanie říkala, že s námi bude na Vánoce její devadesátiletá teta, která nemluví anglicky, měla jsem v hlavě trochu jiný obrázek. Teta Hilda je neuvěřitelně vitální, šik, usměvavá a vypadá tak maximálně na sedmdesát. Zase jsem pro jednou někde, kde nerozumím jazyku, a zase si to užívám. Tolik prostoru pro pozorování gest, výrazů a vnímání všeho, co se děje mimo slova a témata konverzací. Stephanie ale hodně překládá. A k šoku nás obou teta Hilda občas pronese větu anglicky, dokonce časuje. No prosím! Připíjíme šampusem (i ten si dneska lajsnu).

Po hodně dlouhý době si zas přijdu normální. Pochybnosti, frustrace a strach se během dne pomaličku rozplynuly. A já zas vidím a vnímám to, co mi poslední roky daly. Co jsem stihla, zažila, získala a naučila se. Cestovateský prostředí mi zase pomohlo uvidět to, čeho si občas v pražským bytě nevšimnu. Pomalu se posouvám vstříc smíření. Pomalu si začínám vážit i těch dvou zdánlivě prázdných let strávených na hlubokým dně. Dívám se do zrcadla a vidím, jak moc jsem zestárla. Tady jsem díky konverzacím a vzpomínkám hodně blízko tý třiadvacetiletý holčině, co odjela dobýt svět. Koukám do zrcadla a vidím jí a vidím sebe a vidím to velký veliký, co vědí jenom ony dvě. To, co prožily, zatímco se nikdo nedíval. Nevím, jestli jsem ještě naštvaná a frustrovaná nebo smutná a zklamaná. Každopádně jsem ale dojatá. Život je zvláštní věc.

Stephanie vzpomíná na dětství s tetou. O tom, k ní jezdívala na vesnici. Jak tetička byla přísná a zlobila se na Stephanie, když jezdila s klukama na kolech a později na motorkách, které opravovali ve sklepě. Dnes už prý tak přísná není. Teda Hilda i její sestra – maminka Stephanie, která už je po smrti – jsou původem Chorvatky. Pocházejí z rodin, které byly za Rakouska Uherska přesídleny na jižní okraj Vídně. Dodnes je tam chorvatská komunita. Stephanie je na svoje kořeny pyšná. Dáváme si dárky. Ještě před večeří. U sektu. Stephanie mi koupila vánoční ponožky na Krétě. Rovnou si je nandavám a obě dámy se na chvíli baví mými dlouhými chodidly a ptají se mě, jak to mám s botama. „Sandály jsou problém,“ přiznávám. Dávám Stephanie společnou fotku se Sokratisem a průvodce po Sicílii. Společně se slibem, že kdyby potřebovala někoho, kdo ji bude držet za ruku, až se tam poprvé vydá, jsem in. Až teď si všímám, že průvodce je v češtině. Ups. Ale Stephanie trvá na tom, že si ho nechá. Prý o důvod víc, abych jela s ní. Všechny jsme dojaté. Tetě Hildě celý večer září oči.

Přesouváme se ke stolu. Jíme pečená kuřecí stehna se zeleninou v řeckém stylu (zapečené brambory, cuketa, lilek, cibule, olivový olej a řecké koření, které Stephanie dovezla z Kréty). Ptám se na rakouské vánoční tradice. Jednoznačně typické jídlo prý nemají a podivují se našemu kaprovi. „Ten se tady možná jedl dřív, tak v sedmdesátkách, teď už to nikdo nedělá.“ A když povídám o tom, jak prodáváme kapry v kádích na ulici a nosíme si je domů v igelitkách, kde je živé strkáme do vany, mám pocit, že jsem přijela ze středověku.

Teda Hilda se ptá, jak je možné, že taková hezká mladá holka jako já nemá přítele. „Mám takový období, kdy potřebuju být sama.“ Povídám a teta Hilda to nechápe, ale neříká nic. Na oplátku se ptám, jak je možný, že taková šik holka, jako je ona, nemá přítele. „Byla jsem dvakrát vdaná.“ Odpovídá teta a ačkoli mám otázky, neříkám nic. Stephanie i Hilda jsou bezdětné a nemají rodinu mimo sebe navzájem. Celý večer se chci zeptat, jaký to je, protože i tohle téma je pro mě aktuální. A nakonec to nechám být, protože jsou Vánoce a atmosféra je bezstarostná. Tak jenom dýchám, pozoruju a směju se zpátky.

Stephanie a Hilda jedí vanilkovou zmrzlinu s horkými malinami. Jako když byla Stephanie malá. Já piju espresso a chvilku mám taneční náladu. Teta Hilda se balí. Chci jí pomoct zapnout kabát, ale mám strach aby jí to neurazilo, jak moc vitální je. Zatímco Stephanie objednává taxík a já se směju od ucha k uchu, teta Hilda se ke mně obrací: „Can I kiss you?“ „Prosím!“ Loučíme se. Říkám jí, že jsem ji ráda poznala a připomínám, že s ní za rok zase počítám, tak ať na sebe dá pozor. Papá!